Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Říjen 2014

Spontánní krok je ten správný.

30. října 2014 v 11:42 | Drápek
Když se bojíte udělat první krok k nějakému vysněnému cíli a už to vzdáváte, je to projevem pouze strachu nebo je zde i trocha zodpovědnosti?

Dáme si tu malý příklad. Dejme tomu, že se chcete dostat na nějakou suprovou vejšku. Hledáte možnosti a když už si najdete tu svojí vysněnou např. medicínu, tak se vám sevře žaludek a mozek začne vyplavovat žvásty o tom, jak na to stejně nemáte a že je to zbytečný vůbec zkoušet. V tuhle chvíli je třeba se nadechnout a uklidnit.

Vždy je šance! Vždy! Už odmalička jsem se bála skoro všeho. Až na střední škole jsem se naučila být trochu drzá a stát si za svým. Jít za tím, i když jsem třeba věděla, že to na 80% nevyjde. A hle! Někdy to prostě vyšlo. :) Nebojte se ničeho a už vůbec nad ničím dlouho nerozmýšlejte.
Člověk prostě nikdy neví a cokoliv vaše srdíčko bude chtít, tak do toho jděte, protože...

"Někdy jsou naše nejlepší rozhodnutí ta,
která vůbec nedávají smysl."

http://gardenrant.com/wp-content/uploads/2012/10/winners.jpg


O Drápkovi od pana Nepostradatelného.

27. října 2014 v 12:57 | Drápek |  Drápek
Nedávno jsem u svého kamaráda, se kterým se znám snad už od počátku světla, našla cár papíru. Byl celý posázený malůvkami a nádherným textem. Když spozoroval, že si ho čtu, chtěl mě vymazat ze světa. :D Prý to bylo překvápko. Naštěstí mi už bylo dovoleno se s vámi o něj podělit.
Takže o Drápkovi z nesobeckého soudku "dvojčete". :)

http://www.stoplusjednicka.cz/sites/default/files/foto-dne/2013/05/shutterstock_75290383.jpg

Kdybyste ji viděli, byť jen jedenkrát, uchvátila by vás. Někoho tak krásného, milého a v duši čistého jste nepotkali. Teda možná ano, jen o tom nevíte. Někdo jí střetává denně, ale nestará se. Jiný jen občas a miluje jí.
Sedí tu na skále a hledí do nebe. Slunce jí svítí do tváře a každá vráska vypovídá svůj příběh. Každá piha šeptá o lásce i ztrátách. Ví o nich, ale nedbá na to. Ví, že jsou přátelé, kteří tu vždy budou. A že ten, kdo si jí neváží je zbytečná zátěž pro srdce.
Čemu nerozumím jsou lidé, kteří jí nenávidí. Přišli sami s již udaným názorem. Bez společné minulosti, pouze s tím, co slyšeli. Nedbá na ně, usmívá se, odzbrojuje. Ona neubližuje, ani tehdy, pokud je jí ublíženo. Miluje jen někoho, ale ráda má každého. I když se vyhýbá davům a často z nich šílí.
Na druhou stranu již mnohokrát jsem potkal člověka, který s prazvláštní jiskrou oku sdělil mi blažený pocit. Potkal jí, tajemnou, vtipnou a vůní zahalenou. Avšak byl to někdo, kdo si jí nezasloužil a nikdy nezaslouží. Bohužel špatně vybraný "princ". Pomsta byla na místě, ale ne pro ni. Ví, že oni narazí do stěny. Že se jim to všechno jednou vrátí.
I když zrovna sama trpí jako pes, tím více pomáhá ostatním. Nikdo nehledí na to, že má také problémy, mnohdy o tom ani netuší. Ale právě taková osoba má problémy skutečné, se kterými sama bojuje. To člověka nejvíc posílí.

Usmívá se, i když to uvnitř zrovna necítí. Pomůže, i když toho člověka zrovna nemá nejraději. Je jako poupě, které se rozvíjí a s každým okvětním lístkem se nese příběh plný zkušeností a lásky.






My a samota.

19. října 2014 v 10:34 | Drápek |  Koutek pro duši
Ústraní, osamělost, uzavřenost, ale také soukromí. To vše označuje prosté slovo SAMOTA. Pro většinu lidí velmi negativní pojem. Avšak pro ty, kdo rádi komunikují sami se sebou, je to nezbytná součást dne.

Samota neznamená, že nám chybí společnost. Osamění je tu proto, abychom mohli volně rozmlouvat s naší duší a tím i pochopit, co a proč se v nás odehrává. Pochopení nám často pomáhá rozhodnout o velkých životních krocích.

"Kdo totiž není nikdy sám, nepozná sám sebe.
A kdo nezná sám sebe, začne se obávat prázdnoty."
- Paulo Coelho

Jeden malý chytáček však tkví přímo v naší hlavě. Prázdnota neexistuje, protože uvnitř nás je celý svět. Obrovský a barevný, čeká jen, kdy ho objevíme. Je však tak mocný, že se ho většinou lidé obávají. Strach z toho, že jim přeroste až do reality je oprávněný, ale také ojedinělý. Váš vnitřní svět VŽDY zasáhne do reality, jak moc, je však jen na vás. Vy držíte uzdu celého spřežení. Nebojte se za ní zatáhnout! :)

Poté, co zjistíme, kdo vlastně jsme, si musíme přiznat, že můžeme dojít mnohem dál, než kam až jsme zvyklí chodit. A to nám nahání strach. Spousta lidí raději ustoupí a vymlouvá se, že mu to nebylo zrovna dovoleno, nebo, že času je málo.
Je to pohodlnější. A jistější. A zároveň to znamená, že se vzdáváme vlastního života.

Najděte odvahu čelit samotě a jejím tajemstvím!