Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Omerta 9.díl

12. července 2014 v 10:13 | Drápek |  Omerta




Několik dalších hodin jsem čekala až slunce zapadne a já budu moct utéct. Už jsem se nemohla dočkat. Představovala jsem si, jak se shledám s mámou a bráškou. Jak je oba obejmu a nepustím. Jak se všechno vrátí do normálu a já si budu moct dát konečně sprchu, ne, ne, ne, napustím si vanu! Ano. Celou vanu s bublinkami a k tomu si přinesu haldy jídla a budu šťastná. Zase uvidím svoje kamarády, kamarádky a dokonce i do školy se těším. Začala jsem plakat. Nešlo to zadržet. Viděla jsem před sebou celu svou rodinu, všichni se na mě smáli a mávali mi. Vypadalo to, jako nějaká velká oslava. Bylo to určitě na mou počest, že jsem se jim šťastně vrátila, že jsem statečně odolávala těm mizerů, protože na hlavami se jim honosil nápis: "Vítej doma!" Najednou jsem tam stála s nimi. Mezi prsty u nohou mě lechtala tráva a na rameni jsem ucítila něčí ruku. Pohlédla jsem tomu člověku do tváře. Byl to Martin, který se mi vždycky hrozně líbil. Delší blonďaté vlasy, úsměv od ucha k uchu, sytě zelené oči - ach! Chodil semnou do třídy a nikdy se ke mě nechoval hnusně jako ostatní kluci. V ruce držel nůž a pokynul mi, abych s ním nakrájela dort, který se před námi najednou objevil. S radostí jsem ho chytla za ruku a okouzlena jeho úsměvem jsem mu hleděla do tváře. Druhou rukou mě pohladil po tváři a do ucha mi zašeptal: "Už brzy." Netušila jsem, co to znamená. Odtáhl se a jeho tvář se změnila. Už to nebyl Martin, ale Marcus! Leknutím jsem uskočila a snažila se najít pomoc u své rodiny, která stála opodál. Běžela jsem k nim, ale v mžiku se rozplynuli. Jako tisíce motýlů se vznesli k modři nebes a já tam stála sama. Sama s ním. Blížil se ke mě a v ruce křečovitě svíral nůž. "Néé! Néé! Já nechci!" křičela jsem na něj a v tom jsem se udeřila do hlavy. Otevřela jsem oči a k mé úlevě jsem zjistila, že se zděšeně krčím v rohu sklepa. S úlevou jsem si dřepla na zem a nemohla jsem přijít na to, co tohle mělo znamenat. Vlastně jsem to ani nechtěla vědět. Chtěla jsem okamžitě pryč. Pryč odtamtud, zpátky domů. DOMŮ! Neváhala jsem a zvedla jsem se. Přistoupila jsem k oknu a sundala z něj tu zatraceně těžkou cihlu. S hlukem dopadla na zem.
"Tak dost ty kreténe!!!" zaslechla jsem burácející řev z horního patra. Chvíli jsem se nemohla ani pohnout a jen jsem vyčkávala, co se stane. Rány a křik, funění a zvuk tříštícího se skla. "Co se tam sakra děje?" řekla jsem si pro sebe. Pocítila jsem strach, ne o sebe, ani o to, že by mě mohli chytit, ale o Marcuse. Byl tam nahoře a očividně ne sám. Nenapadalo mě, jak bych mu mohla pomoct. Cítila jsem jen silnou potřebu vypadnout odsud. Tak jsem usoudila, že je na to ta nejvhodnější chvíle. Uslyšela jsem obrovskou ránu až se celý strop otřásl. Pak nastal klid. "Tak dělej. Běž!" poroučela jsem si. Chytila jsem se okraje okna a přitáhla se jak to jen šlo. Jedna noha, druhá noha, hlava, ramena...Ano! Seděla jsem na vnější římse a studený vánek mě uklidňoval. Neměla jsem moc času, ale nedbala jsem na to. Tenhle požehnaný pocit jsem si musela užít. Rozhlédla jsem se a zpozorovala jsem, že tráva s radostí roste a trsy klasů na paloučku už se tyčí k nebi. Přeci už nemohlo být léto! Když mě unesli byl březen a na stěně ve sklepě jsem se dopočítala dvou měsíců, které jsem tam na sto procent strávila. To máme květen. A...A...jasně. To byl ten měsíc, nebo kolik to ve skutečnosti bylo, který jsem strávila "mimo", jak řekl Marcus. Takže plus mínus čtyři měsíce v téhle hnusné díře. Zmocnil se mě vztek a ty dva metry z římsy k zemi už mi ani nepřidělávaly starosti. Skočila jsem. Dopadla jsem vcelku do měkkého. Několik pytlů s odpadky zmírnilo můj dopad. Vyhrabala jsem se z nich a z oblečení jsem si sundala jen pár nalepených papírků, které jsem naházela zpět na hromadu. Jeden z nich se nechtěl pustit mého prstu, tak jsem ho chtěla důrazně nalepit zpátky na pytel, ale dva z nich se skutálely z hromady a mě se před očima zjevila ta nejhorší věc, kterou jsem tady mohla zřít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 14. července 2014 v 11:30 | Reagovat

Zdravím,

docela se mi to pěkně četlo. Jen tak dál. Mimochodem neuškodilo by, kdybyste to psala v odstavečcích prosím, díky.

Lukáš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama