Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Omerta 8. díl - pokračování

9. července 2014 v 11:20 | Drápek |  Omerta


Několik dalších dlouhých minut jsme proseděli v obývacím pokoji a zírali jsme do prázdna. Marcus se celou dobu chystal něco říct, protože sebou nervózně škubal, ale nakonec z něj nevypadlo nic. Místo toho vstal z křesla a odešel. Můj žaludek už se naštěstí uklidnil a v té nestřežené chvíli jsem opět začala přemítat o útěku. Nabrala jsem víc sil a taky se už tolik nebojím. Netuším čím to je, ale Marcus na mě začíná působit jako docela milý chlapík, kterého do toho všeho jen nuceně navezli. Vstala jsem z gauče a odhodila deku. Ta dopadla na zašedlý koberec ze kterého se jen zaprášilo. Potichu jsem přistoupila k oknu, zlehka jsem odhrnula tmavý závěs a rozhlédla se ven. Tohle byla opačná strana, než ta na kterou vidím z okna ve sklepě. Byla tu ta známá příjezdová cesta z písku a les. Všude jen stromy. Ale o něco dál jsem uviděla velké auto, myslím, že to byl Mercedes. I když to mi taky moc nepomůže, neumím řídit. Otočila jsem se, abych zkontrolovala situaci. Nikde nikdo. Rychle jsem přeběhla k oknu na druhé straně místnosti. Ano. Tuhle strnu znám. Stála tam malá zídka s dvěma popelnicemi a stará lavička jejíž prkna už asi nikoho neunesou. Pohlédla jsem do dálky, jestli tam neuvidím...no vlastně cokoliv. Známky po jiné civilizaci. Teď to možná zní jako dobrodružství z Indiana Jonese, ale věřte mi, tomu můžu jen závidět. Do místnosti vtrhl Marcus. Rozpřáhl ruce a zmateně se rozhlížel. Vyděšeně jsem stála u závěsu a čekala, co přijde. "N-N-Noelle." řekl, když mě spatřil a popoběhl, aby mě objal. Jen jsem tam tak stála a nevěřila vlastním očím. Nebála jsem se, ale to, že mě objímal mi nedávalo smysl. Funěl jakoby uběhl maraton a tak se moje ruce náhle zvedly a sevřely ho v náručí. Pak se odtáhl a přiložil mi ruce na tváře.
"Musíš odsud zmizet. Ještě dneska!" vyhrkl na mě. Prudce se otočil a zkontroloval chodbu. Já na něj jen nevěřícně civěla, ale srdce mi zaplesalo.
"Co...cože? Můžu jít?"
"Musíš." řekl s těžkým hlasem a popadl mě za ruku. Táhl mě přes celou chodbu.
"A vůbec, proč jste mě tu drželi? Celý ty měsíce a teď jakože nic?!" křičela jsem na něj. Chtěla jsem odpověď, ale on jen mlčel. "Slyšíš mě? Tak proč? PROČ?!" nepopadala jsem dech, když mi najednou zakryl ústa svou drsnou dlaní, takže ho už ani můj křik nedokázal přivést k odpovědi. Sevřel mě v náručí tak, že jsem se skoro nemohla hýbat a jeho pevný stisk mi nedovolil už ani promluvit.
"Ticho!" syknul na mě a táhl mě přes celou chodbu. Mířili jsme do kuchyně, kde semnou v sevření vyděšeně pohlédl z okna. Chtěla jsem křičet, když jsem na prosklené části vchodových dveří zahlédla krev. Spoustu krve. Byla rozprsklá na vnější straně dveří a polehoučku stékala k zemi. Začala jsem sebou zmítat a funěla jsem, i když mi nos neposkytoval dost kyslíku. Když krev zahlédl i Marcus, jen polkl a rychle semnou šel zpět na chodbu.
"Teď mě poslouchej. Nemáme moc času. Až se setmí tak čtyřikrát, slyšíš ČTYŘIKRÁT zaklepu na dveře a ty vylezeš tím oknem." drmolil naléhavě. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když mě uvolnil ze svého objetí. Jak mohl vědět o tom oknu? "Proč mi sakra pomáhá?" zmítalo se mi v hlavě.
"Nekoukej tak, nejsem idiot. Vím o tom, vždycky jsi jen zdrhala a..." prudce se otočil a nejspíš se něčeho zalekl, protože mě rychle vedl po schodech do sklepa. Už jsem ani neodporovala, byla jsem tak zmatená. Postrčil mě do místnosti: "Takže jsi mi rozuměla. Čtyři klepnutí. Okno." a zabouchl dveře. Chvíli jsem stála s vyvalenýma očima a jen jsem to rozdýchávala. Pak jsem se oklepala a snažila se nastartovat své normální myšlení. "Co to kurva má znamenat?! Nejdřív mě tu drží a teď je největší kamarád? Do hajzlu." pochodovala jsem ze strany na stranu a snažila se přijít na to, co budu vlastně dělat. Nikomu jsem tu nevěřila. Vlastně ani té Rusce ne. Ale...kde vlastně byla. "Celou dobu předtím byla s námi, tak kam najednou zmizela?" problesklo mi hlavou. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože mi na mysl pořád přicházela Marcusova slova. "Po setmění, čtyři zaklepání, vylezeš oknem." nic z toho mi nedávalo smysl. I přesto jsem si řekla, že to vyzkouším. Umřít hned, nebo to alespoň zkusit a umřít při boji? Jasně, že to druhé!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama