Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Omerta 8.díl

4. července 2014 v 20:18 | Drápek |  Omerta

Uběhlo několik dalších dní, ale čas už jsem pořádně ndokázala vnímat. Vlastně skoro nic už jsem nedokázala vnímat. Cítila jsem, že začínám bláznit. Když jsem se chtěla utěšit, zavzpomínat na mámu a Dustina...na cokoliv, tak jsem nemohla. Mozek jakoby nebyl a v prázdné hlavě jsem myšlenku neudržela ani vteřinu. Byla jsem tak unavená, že bych na místě umřela. Něco mi však říkalo, že ještě není můj čas. Proto jsem většinu času prospala. Občas se před matrací objevil talíř s jídlem a láhev vody. Někdy jsem se dopotácela k protilehlému rohu místnosti a do, s láskou, připraveného kýble jsem vykonala potřebu. Dřív kýbl často vynášeli, abych se měla aspoň trochu "dobře". V tu dobu jsem se ale servisu už dlouho nedočkala. Ten puch se linul celým sklepem, ale mě to bylo jedno. Hold když jste uneseni, tak si moc diktovat nemůžete.

Padla jsem opět na matraci a vlastně jsem už ani na nic nečekala. Zírala jsem do zdi a přemítala jsem kolik aut teď zrovna může jet po London Bridge, kde se asi tak nachází moje učitelka angličtiny...Najednou jsem uslyšela někoho jít po schodech dolů. Cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Neohlédla jsem se, necítila jsem strach. "Vše je tak, jak má být." řekl mi jednou češtinář. Byl to Marcus kdo přišel, vzal mě do náručí a vynesl mě nahoru. Měla jsem zavřené oči, nechtěla jsem raději nic vnímat. Nakonec mě položil na gauč, cítila jsem jak se propadám do měkkého. Chtělo se mi spát. Po chvíli jsem ucítila něco chladného na čele. Otevřela jsem oči a spatřila Marcuse s výrazem, který jsem u něj ještě neznala. Byl vyděšený a tiskl mi na čelo mokrý hadr. Asi se mu trochu ulevilo, když jsem otevřela oči, protože si nahlas odfrknul. Slyšela jsem, že někdo přichází. Zase ty klapající boty. Marcus se rychle zvedl a začal něco breptat rusky. Myslím, že mluvili o mě, protože jsem zaslechla slovo "v pořádku". Zvedla jsem hlavu a uviděla tu Rusku, která ke mě starostlivě přistoupila a přiložila mi sklenici s čímsi ke rtům. "Napít." řekla. Vypadalo to jako mléko, ale chutí to ani trochu neodpovídalo. Něco tak odporného jsem nikdy neochutnala. Jakmile jsem polkla první doušek, vyzvracela jsem ho vedle konferenčního stolu. "Proboha, co je to?" zeptala jsem se znechuceně. Ruska odešla a vedle mě se posadil Marcus.
"Nějaký lék, co namíchala Arina. Nebýt jí, tak kdoví, co by s tebou bylo. Nějakou dobu tě měl na starosti Andrej, protože jsem tu nebyl, ale vykašlal se na to. Celý měsíc jsi byla dost mimo...víš." řekl ustaraně.
"Celý měsíc?" pomyslela jsem si: "To přeci není možné. Tolik času přeci nemohlo uplynout!" vyjekla jsem zmateně.
"Teď už to bude ale dobrý. Neboj." pohladil mě po vlasech až se mi z toho udělala husí kůže.
"Nic nebude dobrý, dokud se odtud nedostanu." řekla jsem si pro sebe.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama