Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Červenec 2014

Čeká vás premiéra na skále?

15. července 2014 v 21:18 | Drápek |  O někom, něčem...
Tak jsem se rozhodla podělit se s Vámi o svůj premiérový zážitek. Skalní lezení! Už dlouho neplatí, že sportovní lezení je jen cvičnou disciplínou. Je sice samozřejmou součástí přípravy pro výstupy v horách, ale pro řadu lidí se stalo cílem samo o sobě - a to jak na úrovni vrcholové, tak i rekreační.

Získala jsem kamaráda, který má vášeň pro již zmíněné skalní lezení. Postupně zjišťuji, že to trošku hraničí se závislostí, ale taková závislost je vlastně potešení. Teda pokud nezačne toužit po Mount Everestu. :) No to se uvidí.

Řekl mi, že mě vezme na skály, které jsou pro začátečníky opravdu snadné. Dojeli jsme kousek za město a už v autě pozoruji, co všechno se na mě chystá za karabiny a lana. Byla jsem skutečně nervózní, ale natěšená zároveň. Nervozita stoupala už když jsem z povzdálí spatřila rychle se zvětšující skály. Batohy jsme složily u jedné těžko přístupné stěny, ale ona sama o sobě vypadala vcelku slezitelně. V překladu, že se po ní bude dát dobře vylézt, slezinu sem netahejte. :D Kámoš vybalil lano, spoustu expresek, sedák, osmičku a další lano...

Abych vás trochu zasvětila do toho, k čemu se vlastně tyhle záhadné věcičky používají. Já to před pár dny taky netušila. :) Lano je prostě lano, na to se uážete a nespadnete. Tečka, jasňačka.

Expresky jsou dvě karabiny spojené popruhem. Z nichž jedna slouží k zajištění na jistícím bodu skály a druhá k zacvaknutí lana, na kterém jste jištění. Používá se místo jednoduché karabiny, protože umožňuje větší volnost v pohybu a lano se v jistícím bodě méně tře a opotřebov

Omerta 9.díl

12. července 2014 v 10:13 | Drápek |  Omerta




Několik dalších hodin jsem čekala až slunce zapadne a já budu moct utéct. Už jsem se nemohla dočkat. Představovala jsem si, jak se shledám s mámou a bráškou. Jak je oba obejmu a nepustím. Jak se všechno vrátí do normálu a já si budu moct dát konečně sprchu, ne, ne, ne, napustím si vanu! Ano. Celou vanu s bublinkami a k tomu si přinesu haldy jídla a budu šťastná. Zase uvidím svoje kamarády, kamarádky a dokonce i do školy se těším. Začala jsem plakat. Nešlo to zadržet. Viděla jsem před sebou celu svou rodinu, všichni se na mě smáli a mávali mi. Vypadalo to, jako nějaká velká oslava. Bylo to určitě na mou počest, že jsem se jim šťastně vrátila, že jsem statečně odolávala těm mizerů, protože na hlavami se jim honosil nápis: "Vítej doma!" Najednou jsem tam stála s nimi. Mezi prsty u nohou mě lechtala tráva a na rameni jsem ucítila něčí ruku. Pohlédla jsem tomu člověku do tváře. Byl to Martin, který se mi vždycky hrozně líbil. Delší blonďaté vlasy, úsměv od ucha k uchu, sytě zelené oči - ach! Chodil semnou do třídy a nikdy se ke mě nechoval hnusně jako ostatní kluci. V ruce držel nůž a pokynul mi, abych s ním nakrájela dort, který se před námi najednou objevil. S radostí jsem ho chytla za ruku a okouzlena jeho úsměvem jsem mu hleděla do tváře. Druhou rukou mě pohladil po tváři a do ucha mi zašeptal: "Už brzy." Netušila jsem, co to znamená. Odtáhl se a jeho tvář se změnila. Už to nebyl Martin, ale Marcus! Leknutím jsem uskočila a snažila se najít pomoc u své rodiny, která stála opodál. Běžela jsem k nim, ale v mžiku se rozplynuli. Jako tisíce motýlů se vznesli k modři nebes a já tam stála sama. Sama s ním. Blížil se ke mě a v ruce křečovitě svíral nůž. "Néé! Néé! Já nechci!" křičela jsem na něj a v tom jsem se udeřila do hlavy. Otevřela jsem oči a k mé úlevě jsem zjistila, že se zděšeně krčím v rohu sklepa. S úlevou jsem si dřepla na zem a nemohla jsem přijít na to, co tohle mělo znamenat. Vlastně jsem to ani nechtěla vědět. Chtěla jsem okamžitě pryč. Pryč odtamtud, zpátky domů. DOMŮ! Neváhala jsem a zvedla jsem se. Přistoupila jsem k oknu a sundala z něj tu zatraceně těžkou cihlu. S hlukem dopadla na zem.
"Tak dost ty kreténe!!!" zaslechla jsem burácející řev z horního patra. Chvíli jsem se nemohla ani pohnout a jen jsem vyčkávala, co se stane. Rány a křik, funění a zvuk tříštícího se skla. "Co se tam sakra děje?" řekla jsem si pro sebe. Pocítila jsem strach, ne o sebe, ani o to, že by mě mohli chytit, ale o Marcuse. Byl tam nahoře a očividně ne sám. Nenapadalo mě, jak bych mu mohla pomoct. Cítila jsem jen silnou potřebu vypadnout odsud. Tak jsem usoudila, že je na to ta nejvhodnější chvíle. Uslyšela jsem obrovskou ránu až se celý strop otřásl. Pak nastal klid. "Tak dělej. Běž!" poroučela jsem si. Chytila jsem se okraje okna a přitáhla se jak to jen šlo. Jedna noha, druhá noha, hlava, ramena...Ano! Seděla jsem na vnější římse a studený vánek mě uklidňoval. Neměla jsem moc času, ale nedbala jsem na to. Tenhle požehnaný pocit jsem si musela užít. Rozhlédla jsem se a zpozorovala jsem, že tráva s radostí roste a trsy klasů na paloučku už se tyčí k nebi. Přeci už nemohlo být léto! Když mě unesli byl březen a na stěně ve sklepě jsem se dopočítala dvou měsíců, které jsem tam na sto procent strávila. To máme květen. A...A...jasně. To byl ten měsíc, nebo kolik to ve skutečnosti bylo, který jsem strávila "mimo", jak řekl Marcus. Takže plus mínus čtyři měsíce v téhle hnusné díře. Zmocnil se mě vztek a ty dva metry z římsy k zemi už mi ani nepřidělávaly starosti. Skočila jsem. Dopadla jsem vcelku do měkkého. Několik pytlů s odpadky zmírnilo můj dopad. Vyhrabala jsem se z nich a z oblečení jsem si sundala jen pár nalepených papírků, které jsem naházela zpět na hromadu. Jeden z nich se nechtěl pustit mého prstu, tak jsem ho chtěla důrazně nalepit zpátky na pytel, ale dva z nich se skutálely z hromady a mě se před očima zjevila ta nejhorší věc, kterou jsem tady mohla zřít.

Omerta 8. díl - pokračování

9. července 2014 v 11:20 | Drápek |  Omerta


Několik dalších dlouhých minut jsme proseděli v obývacím pokoji a zírali jsme do prázdna. Marcus se celou dobu chystal něco říct, protože sebou nervózně škubal, ale nakonec z něj nevypadlo nic. Místo toho vstal z křesla a odešel. Můj žaludek už se naštěstí uklidnil a v té nestřežené chvíli jsem opět začala přemítat o útěku. Nabrala jsem víc sil a taky se už tolik nebojím. Netuším čím to je, ale Marcus na mě začíná působit jako docela milý chlapík, kterého do toho všeho jen nuceně navezli. Vstala jsem z gauče a odhodila deku. Ta dopadla na zašedlý koberec ze kterého se jen zaprášilo. Potichu jsem přistoupila k oknu, zlehka jsem odhrnula tmavý závěs a rozhlédla se ven. Tohle byla opačná strana, než ta na kterou vidím z okna ve sklepě. Byla tu ta známá příjezdová cesta z písku a les. Všude jen stromy. Ale o něco dál jsem uviděla velké auto, myslím, že to byl Mercedes. I když to mi taky moc nepomůže, neumím řídit. Otočila jsem se, abych zkontrolovala situaci. Nikde nikdo. Rychle jsem přeběhla k oknu na druhé straně místnosti. Ano. Tuhle strnu znám. Stála tam malá zídka s dvěma popelnicemi a stará lavička jejíž prkna už asi nikoho neunesou. Pohlédla jsem do dálky, jestli tam neuvidím...no vlastně cokoliv. Známky po jiné civilizaci. Teď to možná zní jako dobrodružství z Indiana Jonese, ale věřte mi, tomu můžu jen závidět. Do místnosti vtrhl Marcus. Rozpřáhl ruce a zmateně se rozhlížel. Vyděšeně jsem stála u závěsu a čekala, co přijde. "N-N-Noelle." řekl, když mě spatřil a popoběhl, aby mě objal. Jen jsem tam tak stála a nevěřila vlastním očím. Nebála jsem se, ale to, že mě objímal mi nedávalo smysl. Funěl jakoby uběhl maraton a tak se moje ruce náhle zvedly a sevřely ho v náručí. Pak se odtáhl a přiložil mi ruce na tváře.
"Musíš odsud zmizet. Ještě dneska!" vyhrkl na mě. Prudce se otočil a zkontroloval chodbu. Já na něj jen nevěřícně civěla, ale srdce mi zaplesalo.
"Co...cože? Můžu jít?"
"Musíš." řekl s těžkým hlasem a popadl mě za ruku. Táhl mě přes celou chodbu.
"A vůbec, proč jste mě tu drželi? Celý ty měsíce a teď jakože nic?!" křičela jsem na něj. Chtěla jsem odpověď, ale on jen mlčel. "Slyšíš mě? Tak proč? PROČ?!" nepopadala jsem dech, když mi najednou zakryl ústa svou drsnou dlaní, takže ho už ani můj křik nedokázal přivést k odpovědi. Sevřel mě v náručí tak, že jsem se skoro nemohla hýbat a jeho pevný stisk mi nedovolil už ani promluvit.
"Ticho!" syknul na mě a táhl mě přes celou chodbu. Mířili jsme do kuchyně, kde semnou v sevření vyděšeně pohlédl z okna. Chtěla jsem křičet, když jsem na prosklené části vchodových dveří zahlédla krev. Spoustu krve. Byla rozprsklá na vnější straně dveří a polehoučku stékala k zemi. Začala jsem sebou zmítat a funěla jsem, i když mi nos neposkytoval dost kyslíku. Když krev zahlédl i Marcus, jen polkl a rychle semnou šel zpět na chodbu.
"Teď mě poslouchej. Nemáme moc času. Až se setmí tak čtyřikrát, slyšíš ČTYŘIKRÁT zaklepu na dveře a ty vylezeš tím oknem." drmolil naléhavě. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když mě uvolnil ze svého objetí. Jak mohl vědět o tom oknu? "Proč mi sakra pomáhá?" zmítalo se mi v hlavě.
"Nekoukej tak, nejsem idiot. Vím o tom, vždycky jsi jen zdrhala a..." prudce se otočil a nejspíš se něčeho zalekl, protože mě rychle vedl po schodech do sklepa. Už jsem ani neodporovala, byla jsem tak zmatená. Postrčil mě do místnosti: "Takže jsi mi rozuměla. Čtyři klepnutí. Okno." a zabouchl dveře. Chvíli jsem stála s vyvalenýma očima a jen jsem to rozdýchávala. Pak jsem se oklepala a snažila se nastartovat své normální myšlení. "Co to kurva má znamenat?! Nejdřív mě tu drží a teď je největší kamarád? Do hajzlu." pochodovala jsem ze strany na stranu a snažila se přijít na to, co budu vlastně dělat. Nikomu jsem tu nevěřila. Vlastně ani té Rusce ne. Ale...kde vlastně byla. "Celou dobu předtím byla s námi, tak kam najednou zmizela?" problesklo mi hlavou. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože mi na mysl pořád přicházela Marcusova slova. "Po setmění, čtyři zaklepání, vylezeš oknem." nic z toho mi nedávalo smysl. I přesto jsem si řekla, že to vyzkouším. Umřít hned, nebo to alespoň zkusit a umřít při boji? Jasně, že to druhé!

Omerta 8.díl

4. července 2014 v 20:18 | Drápek |  Omerta

Uběhlo několik dalších dní, ale čas už jsem pořádně ndokázala vnímat. Vlastně skoro nic už jsem nedokázala vnímat. Cítila jsem, že začínám bláznit. Když jsem se chtěla utěšit, zavzpomínat na mámu a Dustina...na cokoliv, tak jsem nemohla. Mozek jakoby nebyl a v prázdné hlavě jsem myšlenku neudržela ani vteřinu. Byla jsem tak unavená, že bych na místě umřela. Něco mi však říkalo, že ještě není můj čas. Proto jsem většinu času prospala. Občas se před matrací objevil talíř s jídlem a láhev vody. Někdy jsem se dopotácela k protilehlému rohu místnosti a do, s láskou, připraveného kýble jsem vykonala potřebu. Dřív kýbl často vynášeli, abych se měla aspoň trochu "dobře". V tu dobu jsem se ale servisu už dlouho nedočkala. Ten puch se linul celým sklepem, ale mě to bylo jedno. Hold když jste uneseni, tak si moc diktovat nemůžete.

Padla jsem opět na matraci a vlastně jsem už ani na nic nečekala. Zírala jsem do zdi a přemítala jsem kolik aut teď zrovna může jet po London Bridge, kde se asi tak nachází moje učitelka angličtiny...Najednou jsem uslyšela někoho jít po schodech dolů. Cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Neohlédla jsem se, necítila jsem strach. "Vše je tak, jak má být." řekl mi jednou češtinář. Byl to Marcus kdo přišel, vzal mě do náručí a vynesl mě nahoru. Měla jsem zavřené oči, nechtěla jsem raději nic vnímat. Nakonec mě položil na gauč, cítila jsem jak se propadám do měkkého. Chtělo se mi spát. Po chvíli jsem ucítila něco chladného na čele. Otevřela jsem oči a spatřila Marcuse s výrazem, který jsem u něj ještě neznala. Byl vyděšený a tiskl mi na čelo mokrý hadr. Asi se mu trochu ulevilo, když jsem otevřela oči, protože si nahlas odfrknul. Slyšela jsem, že někdo přichází. Zase ty klapající boty. Marcus se rychle zvedl a začal něco breptat rusky. Myslím, že mluvili o mě, protože jsem zaslechla slovo "v pořádku". Zvedla jsem hlavu a uviděla tu Rusku, která ke mě starostlivě přistoupila a přiložila mi sklenici s čímsi ke rtům. "Napít." řekla. Vypadalo to jako mléko, ale chutí to ani trochu neodpovídalo. Něco tak odporného jsem nikdy neochutnala. Jakmile jsem polkla první doušek, vyzvracela jsem ho vedle konferenčního stolu. "Proboha, co je to?" zeptala jsem se znechuceně. Ruska odešla a vedle mě se posadil Marcus.
"Nějaký lék, co namíchala Arina. Nebýt jí, tak kdoví, co by s tebou bylo. Nějakou dobu tě měl na starosti Andrej, protože jsem tu nebyl, ale vykašlal se na to. Celý měsíc jsi byla dost mimo...víš." řekl ustaraně.
"Celý měsíc?" pomyslela jsem si: "To přeci není možné. Tolik času přeci nemohlo uplynout!" vyjekla jsem zmateně.
"Teď už to bude ale dobrý. Neboj." pohladil mě po vlasech až se mi z toho udělala husí kůže.
"Nic nebude dobrý, dokud se odtud nedostanu." řekla jsem si pro sebe.



Jak nás hází do jednoho pytle.

1. července 2014 v 8:59 | Drápek |  Koutek pro duši
Poslední dobou se často setkávám s tím, že mě lidé hází do jednoho pytle s rozšířenými nešvary mých vrstevníků. Vymlouvají se na to, že jsem určitě také nezodpovědná, neposlouchám a jen odmlouvám. To se pak stávají častá nedorozumnění a člověku nakonec nevyjdou jeho plány, kdy si chtěl prostě jen vydělat nějaký peníz na prázdninové cesty. "Super, super, super!" běhá mi ironicky hlavou, když nedokážu přijít na racionální vysvětlení toho jejich jednání.

Chápu, že se v životě mnohokrát setkáme s lidmi, kteří jsou i ve vysokém věku nezodovědní a dětinští. Ale když je to mezi mladistvými rozšířeno více, tak takový MUSÍ být hned každý. JASNĚ! Křičící To je fakt moc logický vysvětlení.

Avšak tohle se mi nestává jen v tomto ohledu. Je to skoro pořád a kdekoliv, ve škole, na brigádách...nikdo prostě nedokáže přistupovat ke člověku, jako k jedinečné osobě, která má vlastní myšlení a to je vždycky odlišné pro každého. No nemám pravdu? Přeci je lepší rajče nejprve rozkrojit a zjistit zda není snilé. Připadně až pak ho můžete vyhodit.

Tak Vás všechny prosím, berte to z tohoto pohledu a ušetříte tak bolístky mnohé duševně rozvinutější mládeži.