Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

OMERTA 7.díl

23. června 2014 v 20:14 | Drápek |  Omerta

Čekalo mě velmi nepříjemné probuzení. Hlava mě bolela jako nikdy a končetiny nehodlaly poslouchat. Cítila jsem však teplo a leželo se mi docela příjemně. Dokonce jsem na chvíli uvěřila, že jsem zase doma ve své posteli a vánek z okna hladí mé tváře. "Počkat! Vánek?" zvedla jsem hlavu a vykulila oči až to zabolelo, abych pořádně viděla. Okna byla přece zastavěná cihlami, tak odkud se to bere? S velkou námahou jsem se pomalu stavěla na nohy, ale ty jakoby mě nechtěli nést. Kolena se mi podlamovala, tak jsem se plazením dostala až pod jedno z okének. Snažila jsem se postavit, ale motala se mi hlava a nohy byly jako z želatiny. Nakonec jsem se zachytila o parapet a vytáhla se tak, abych alespoň trochu viděla ven. Myslím, že zrovna vycházelo slunce. Kolem škvírky visely orosené větvičky čehosi, takže hádám, že musela být i mlha. Díky troše světla jsem si všimla, že zbytek betonu kolem cihly v okénku je hodně popraskaný. Když jsem do pukliny šťourala prstem, dokonce se beton dobrovolně rozpadával. Musela jsem se posadit. Už jen tohle mě naprosto vyčerpávalo. "Co to semnou sakra je? Jsem úplně mimo. To ta krev! Divím se, že mi vůbec ještě nějaká zbyla." po chvilce jsem se dokázala postavit zpět na nohy a ta cihla pro mě začala byla výzvou. Natáhla jsem ruce a pokusila jsem se s cihlou pohnout. Nic. Zatáhla jsem znova:"Noták! Prosím!", řekla jsi si a zabrala jsem ještě víc. Vidina možné svobody se mísila s rostoucí beznadějí, když jsem cítila úpornou bolest v celém těle. Začínala jsem propadat panice, ale najednou mě pohltila zlost. Už jsem tu dál nechtěla být! "Už ne!" škubla jsem. Cihla s křikem dopadla na zem, že jsem stačila jen tak tak uhnout.

Zaslechla jsem kroky. "Zatraceně, co s tou cihlou?", ale už na to nebyl čas. Rychle jsem se snažila dostat do postele. Poslední krok však mé nohy nezvládly a já tvrdě dopadla na hubenou matraci. Otočila jsem se tváří ke zdi, rychle jsem přes sebe přehodila deku a dělala jsem, že spím. Dveře zavrzaly a do místnosti vešel zvuk klapajících bot. Byl to přesně ten zvuk, který jsem slyšela, když jsem se dostala do té vany! Netušila jsem, kdo by to mohl být. Ti dva jsou přeci chlapi, nenosí podpatky. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ten někdo odhrnul deku u nohou a pevně stiskl můj kotník. Vyděšeně jsem vyletěla a chtěla jsem začít křičet. Nakonec jsem se překvapeně zarazila a zírala jsem na postarší ženu, která nejspíš také sotva popadala dech. Pak polkla a zaměřila se zpátky na můj kotník. Všimla jsem si, že je celý oteklý a u šlach je pořádná rána, kterou se mi ta paní snažila vydezinfikovat. Neprotestovala jsem, měla jsem pocit, že mi neublíží. Ale klidná jsem úplně nebyla. "Jak se mi to stalo?", zeptala jsem se opatrně a přitom jí stále pozorovala.
"To ten řetěz." odpověděla s výrazným ruským přízvukem. Ihned mě napadlo, že musí mít co do činění s tím frajerem Andrejem. Zvedla se a popošla k cihle.
"Tohle nedělej, mohla mít problém. Velký problém.", řekla a popadla cihlu a vložila jí zpět do okna. Stačila jsem si všimnout, že tam není žádné sklo, jen rám s loupající se barvou. "Nedělej to." pomyslela jsem si. Ruska odcházela se dveří. Zvedla jsem se a stihla jsem ještě zachytit kliku u dveří. A zpět je pootevřít.
"Prosím pomozte mi. Prosím!" šeptala jsem naléhavě.
"Já starám o noha. Ano?" odpověděla zmateně.
"Ne, ne, ne vy mi nerozumíte. Musíte mi pomoct dostat mě odsud pryč! Zabijou mě. Chápete?"
Ruska se na mě vyděšeně podívala, ale ihned změnila výraz a snažila se nedat najevo nervozitu: "Ne to ne. Syn řekl, ať se postarám, tak já starám."
"Ano staráte se skvěle, ale musíte mi zajistit cestu ven. Odemknout dveře a odvést pozornost. Sakra! Ty dveře budou úplně stačit.", dodala jsem, když jsem viděla její zmatený výraz.
"Já se postarám." řekla nakonec, otočila se a zamkla mě. Byla jsem totálně mimo, netušila jsem, co tím myslela. Jestli mě konečně pochopila, nebo si jen zase mlela svou.

Posadila jsem se na matraci a prohlížela si zraněný kotník. Ani to nebolelo, i když rána byla hluboká a hnisala. Opřela jsem se o zeď a jen tak se zadívala do místnosti. Vlevo na zdi byly vyškrábané rýhy, jako když si vězni odpočítávají dny do smrti, tak já sčítala dny v tomhle pekle. Možná jsem o tom nepsala, ale už se to tady vážně nedá vydržet. Jídlo sice dostávám a Marcus mě občas nechá vykoupat, avšak to, že semnou zacházejí jako s kusem hadru a já ani nevím proč, mě opravdu naději nedodává. Že si Andrej občas přijde a jen tak mě zmlátí, je na palici. Kdybych se aspoň dokázala ubránit. Slzy mi tekly po tváři a bylo jich čím dál víc. Otřela jsem se do roztrhaného rukávu a můj pohled spočinul na oknech. "Cihla!" problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem se zvedla a na pláč už jsem ani nepomyslela. Cihlu jsem se snažila opatrně sundat a nedělat přitom moc hluk. Povedlo se! Natáhla jsem paže a přitáhla jsem se, tak abych viděla ven. Kousek od okna byla nízká zídka,vypadalo to jako koutek pro popelnici a další odpad. Za zídkou vedla kamenitá cesta a všude okolo byly jen stromy. Snažila jsem se ze všech sil přitáhnout a prolézt tím zatraceným oknem, ale neměla jsem dost sil. Jedna ruka, druhá ruka...noha! Smekla jsem se. Dopadla jsem tvrdě na zem. Nehodlala jsem to vzdát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monča Monča | Web | 23. června 2014 v 22:26 | Reagovat

Miluju Tvuj styl psani, jsi nadana, krasne dokazes zaujmout a napinat, vubec mi nedela problem se nechat vtahnout do deje, je to super... Ty jsi super! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama