Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

OMERTA 6.díl - pokračování

20. června 2014 v 9:04 | Drápek |  Omerta

Vyčerpaně a s beznadějí jsem se posadila do kouta a opřela se o zeď. Chladná stěna tišila bolest v pravé ruce, i když ne moc, v tu chvíli jsem za ní byla vděčná. Svět se točil a já nedokázala cítit nic. NIC jen prázdnotu. Prázdná místnost, prázdný žaludek, prázdná hlava a snad ani to srdce už v hrudi nebylo. Jakoby mě spolu s řetězem poslal na poslední cestu odsouzence. V každé kosti i v každém nervu jsem cítila, že umřu. Neměla jsem sílu jakkoliv zabránit tomu pocitu, aby se rozléval do každé mé žily. Tělo to vzdávalo, nechtěla jsem, ale mé oči se nakonec zavřely....


Hlas, doteky, pohyb...Někdo tu byl a držel mě v náručí, necítila jsem zem. Pouze dvě ruce a silné funění. Nemohla jsem otevřít oči a ostatními smysly jsem dokázala vnímat také jen s obtížemi. Zvuk klapajících bot a otevírající se dveře. Na chvíli jsem pocítila teplo, když jsem si představila, že ty dveře vedou VEN za svobodou a já už jsem volná. Najednou jsem na kůži pocítila chlad a kluzký povrch mě usazoval stále níž a níž. VODA! Cítila jsem jí na kůži, slyšela jsem dopadající kapky, jak krásně zvonily...Osvěžující proud vody postupoval od nohou až k mému obličeji. Když zasáhl mé oči, ruce se samovolně zvedly a promnuly je. Konečně jsem je mohla otevřít. "Ale...co to?! Co?" viděla jsem jen rozmazané siluety. Nemohla jsem zaostřit pohled, stále a stále ne. Chtěla jsem začít křičet, ale hlas, jakoby neexistoval. Jako kdyby mi hlasivky úplně zmizely. Mé ruce bloudily po kluzkém povrchu bílých skvrn, to nejspíš byla vana. Hledaly cokoliv, za co by se mohly zachytit. Chtěla jsem vstát a utéct, ale na druhou stranu bych nejraději umřela. Byla jsem vystrašená a šokovaná. Ruce šmátraly vodou, která měla rudý nádech. "Co to sakra je?" nabrala jsem vodu do rukou a přiblížila je k očím. Rudá voda! To musí být krev...MOJE KREV! Znovu jsem se snažila křičet, potřebovala jsem ze sebe ten tlak nějak dostat, ale místo zvuku ze mě vyšlo jen hlasité sípání. Zmateně jsem se snažila vyprostit z vany, ale dvě ruce mě usadily opět zpět. Něvěděla jsem, kdo to je, zahlédla jsem jen šedou postavu. Nebyla moc urostlá a ani ne příliš vysoká. Chtěla jsem se zeptat, kdo je to, ale věděla jsem, že ze sebe stejně nevydám ani hlásku. Vzpomněla jsem si na krev a tělem mi projela prudká bolest. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, omdlela jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 21. června 2014 v 12:40 | Reagovat

Líbí se mi, jak umíte dobře popisovat detaily v příběhu. Pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama