Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

OMERTA 5.díl

1. června 2014 v 19:17 | Drápek |  Omerta

Malé kousky padaly dolů na beton, občas se mi podařilo oddělit větší kousky, ale pořád to nestačilo. Slzy mi tekly po tvářích až jsem přestávala vidět. Zaplavil mě pocit bezmoci. "Ne! Ne! Ne!" třískala jsem hrotem lžíce do té zatracené malty. Bezmoc zesílila. Opřela jsem se o zeď a pomalu jsem klesla k zemi. Obličej jsem schovala v dlaních a utěšovala jsem se, jak jen to šlo. Pořád jsem nehodlala připustit to, že tu zůstanu dál nebo hůř,... že zemřu. Po pár minutách jsem se uklidnila, hlavu jsem zvedla a opřela ji o zeď. "Nádech a výdech. Dlouze a klidně..." Když jsem otevřela oči zírala jsem na dveře. Bílá barva a jasně stříbrná klika. "To byla teda nešťastná volba...Počkat!" bliklo mi najednou v hlavě. "Jak je možné že vidím? Vždycky tu byla jen úplná tma." řekla jsem si a pak mi svitlo. Zvedla jsem se a můj zrak spočinul na malé skulince vedle té cihly v okně. Povzdechla jsem si a setřela jsem slzy z očí, abych lépe viděla. Rukama jsem se zachytila malého výklenku pod oknem a přitáhla se. Zavřela jsem jedno oko a druhé jsem přitiskla co nejvíce k dírce. Rozpoznala jsem červánky a zapadající slunce na obloze a usoudila, že tu nebudu zatím příliš dlouho. Když mě sem přivlekli bylo sotva ráno. V mém těle se rozhostil pocit naděje a já usoudila, že se musím vyspat. Teď hned, než začnu zase brečet. Schoulila jsem se do klubíčka a prašivou deku jsem přehodila přes sebe. "Jak se asi má Dustin? A co máma? Hledají mě?..."


Díky světlu z malé skulinky jsem dokázala sčítat dny a noci strávené v téhle Bohem zapomenuté díře. Zatím to bylo 14 dní a 13 nocí. Nemůžu říct, že by tu čas nějak utíkal, ale snažím se na to moc nemyslet. Stále se snažím zvětšovat tu díru u okna a vždy, když sem přijde jeden z těch parchantů, zakryju ji velkým kouskem betonu. "Jsem prostě vychytralá." ano, i tady mě občas zastihne světlá myšlenka. Vypozorovala jsem se, že co se hlídání mě týče, ti dva se po pár dnech střídají. Poslední tři dny to byl ten velký chlap s tetováním na tváři, Andrej. Skoro mi nedával jíst a když se mu nelíbil můj pohled, vrazil mi facku. Nedokážu neplakat, když si na to vzpomenu. Několik dní předtím za mnou chodil ten pohublý podivín. Nosil mi tři porce denně a dokonce mi tu nechal dvě lahve s vodou. Vždy když příjde, tak mi něco povídá. Nikdy ho nevnímám, protože jsem příliš zaujatá tím, abych se ubránila, kdyby to bylo potřeba. Ale ve skutečnosti na mě byl docela hodný, až na to zamykání ve sklepě.

Započal třetí týden v téhle kobce. Jídlo mi začal nosit Marcus, ten "hodný". Venku už se stmívalo a já zaslechla kroky. Ve dveřích se objevil on s úsměvem od ucha k uchu a s talířem v ruce. Seděla jsem na matraci a čekala až ke mě přijde, ale on tam pořád stál. "Co..co je?" odvážila jsem se. Marcus se nadechl a vyrazil se sebe: "Pojď sem. Dneska se koukneš nahoru." Moje tělo se rychle zvedlo, ale mysl tomu nevěřila. Zůstala jsem stát a nevěděla jsem, co říct nebo udělat. Jedna část mě chtěla vystřelit z místnosti a útéct daleko...a ještě dál. Ta druhá část chtěla zůstat, protože mi něco připomnělo ten jejich rozhovor o velkolepém finále. Bála jsem se, že mi ten konec chce jen zpříjemnit. Přistoupil ke mě a chytil mě za paži. Vykročili jsme po schodech do chodby s hnědými oloupanými zdmi. Okamžitě jsem se rozhlížela, abych našla případného zabijáka číslo dva, nebo cestu ven. Ani jedno se neobjevilo a Marcus mě táhl do místnosti, která měla naznačovat kuchyň. Byly tu zašedlé záclony na popraskaných oknech a v koutě stál stůl s dvěma židlemi. Celé tohle místo působilo ponuře a smutně. "Sedni si." přikázal mi a postavil talíř se špagetami na stůl. Nedůvěřivě jsem se posadila a stále jsem nezapomínala kontrolovat okolí. On sám se posadil naproti mě a začal mě pozorovat. Hypnotizoval mě snad celou věčnost, než jsem dojedla. Spolkla jsem poslední kousek a podívala jsem se na něj. Měla jsem pocit, že všechno jídlo vyzvrátím nazpět. Chytla jsem se za hlavu, svět se semnou točil. "Co je ti? HEJ! Co je?" slyšela jsem z povzdálí. Cítila jsem, jak se mě dotýká a chytá mě za ramena. Neměla jsem síly s tím cokoliv udělat a omdlela jsem.

Probrala jsem se na gauči v místnosti, která byla o něco vybavenější. Knihovna přes celou stěnu a zelená malba působily konejšivě. Najednou mi ale došlo, že nikde nesedí Marcus. Opatrně jsem nadzvedla hlavu a pohlédla jsem do chodby. "NIKDE NIKDO!" Zvedla jsem se co nejtiššeji z gauče, který přeci jen trochu zanaříkal. Krok za krokem jsem se opatrně vydala chodbou a hledala jsem dveře, které by mohly vést ven. První dveře zamčené, druhé taky..."Zatraceně!" pomyslela jsem si, když se mi začaly klepat ruce. Ve stejnou chvíli, kdy jde otevírala třetí dveře, mě někdo chytl za ruku. Málem mě to vyděsilo k smrti. Byl to Marcus, samozřejmě. "Ale, ale...kampak bys ráda?" zeptal se jedovatě. Potřebovala jsem se z toho nějak vymotat a první, co mě napadlo byl..."Záchod...potřebuju na záchod. Fakt moc. A dolů do roury se mi opravdu už nechce." pokusila jsem se o úsměv. Zabralo to. Uvěřil. "I ty jedna potvoro, už jsem myslel, že bys byla tak hloupá a chtěla utéct." zasmál se a otevřel dveře do koupelny. "No.." usmála jsem se a vešla jsem. Místnost byla překvapivě čistá, byl zde záchod s dlouhým splachovadlem a u stěny se výsostně třpytila VANA! Laskyplně jsem k ní přistoupila a tázavě se podívala na Marcuse. On pochopil můj signál a vystrčil hlavu zpět do chodby. Asi se musel ujistit, že se Andrej nevrátil nebo co. "Tak dobře, ale rychle, jasný?!"
"Jasný," odvětila jsem a rozepínala jsem si mikinu. Došlo mi, že na mě civí: "Hele nemohl bys...", řekla jsem. "To bych teda nemohl. Nejsem idiot, vím že bys zdrhla." odvětil s kamenným obličejem. Sklonila jsem hlavu a poprosila jsem ho, aby se alespoň otočil. To udělal. Svlékla jsem se a vlezla jsem do vany. Zatáhla jsem závěsy, ale skulinu jsem si nechala, pro případ, že by se zmetek otočil. S radostí bych ho okřikla. Pustila jsem kohoutek a voda se začala valit. Takový slastný pocit jsem díky obyčejné vodě ještě nezažila. Kapky vody přistávaly na mích nohách a po chvíli bylo dost vody, abych se mohla ponořit celá. Vklouzla jsem do ticha...Bylo mi krásně. Zpátky jsem se posadila a nadechla nový kyslík. Nádech, výdech. Otřela jsem si vodu z obličeje a pohlédla mezerou v závěsech na Marcuse. Stále tam stál. Zvedla jsem se z vody a roztáhla závěsy. Čekal na mě šok, protože on stál najednou přede mnou! Okamžitě jsem zase zatáhla a křičela na něj. "Co to zase děláš? Řekla jsem, že se nebudeš dívat!"
"Ale notak, chtěl jsem ti jen dát ručník." řekl a protáhl ruku i s ručníkem mezerou v závěsech. Rychle jsem se do něj zabalila a vylezla jsem ven z vany. Marcus odešel a já se mohla v klidu obléknout. Ručník jsem pověsila na věšák a zadívala jsem se z okénka. V tu samou chvíli mi došlo, že nejsem pod dohledem. Usmála jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama