Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Červen 2014

O mé lásce...o kytárce

27. června 2014 v 18:04 | Drápek |  Drápek
Dneska bych trochu zabrouzdala k tomu, co mi dokáže vždycky rozzářit den. K něčemu, co mě naplňuje. Je to moje láska k hudbě a ke kytaře. Jsou to tři roky, co jsem podala přihlášku do ZUŠky na tenhle nástroj. Dobře jsem udělala! Mám díky ní spoustu nových kámošů a známostí. Ale hlavní je to, že s ní cítm souznění, i přesto, že nehraju dlouho a ne všechno se vždy zadaří zahrát. :D
Moje kytara je už čtyřicet let stará a oloupaná, ale pořád hraje božsky! Je to akustická krasavice, která udělá z každého drnknutí požehnanou chvíli.
Nejvíce tyto chvíle prožívám v létě, když se zajde do lesa, do parku, do čajovny a hraje se. Prostě jen tak pro radost. Užívat si propojení svého těla s kytarou a být zajedno. Jen šest strun, dvanáct pražců(i víc, ale ty už jsou příliš daleko) a mých deset prstů. :)
Ano, cítit souznění se svým nástrojem, by měl každý umělec. :) Určitě to znáte, když hrajete na svojí lásku, ať už je jakákoliv, a pak vezmete do rukou cizí, je to fákt divný. Obzvlášť, když tím pak zkazíte koncert jako já. :D Ale stane se. :P
Co vaše zkušenosti s hudebními nástroji?
Jsou tu nějací umělci? :)


OMERTA 7.díl

23. června 2014 v 20:14 | Drápek |  Omerta

Čekalo mě velmi nepříjemné probuzení. Hlava mě bolela jako nikdy a končetiny nehodlaly poslouchat. Cítila jsem však teplo a leželo se mi docela příjemně. Dokonce jsem na chvíli uvěřila, že jsem zase doma ve své posteli a vánek z okna hladí mé tváře. "Počkat! Vánek?" zvedla jsem hlavu a vykulila oči až to zabolelo, abych pořádně viděla. Okna byla přece zastavěná cihlami, tak odkud se to bere? S velkou námahou jsem se pomalu stavěla na nohy, ale ty jakoby mě nechtěli nést. Kolena se mi podlamovala, tak jsem se plazením dostala až pod jedno z okének. Snažila jsem se postavit, ale motala se mi hlava a nohy byly jako z želatiny. Nakonec jsem se zachytila o parapet a vytáhla se tak, abych alespoň trochu viděla ven. Myslím, že zrovna vycházelo slunce. Kolem škvírky visely orosené větvičky čehosi, takže hádám, že musela být i mlha. Díky troše světla jsem si všimla, že zbytek betonu kolem cihly v okénku je hodně popraskaný. Když jsem do pukliny šťourala prstem, dokonce se beton dobrovolně rozpadával. Musela jsem se posadit. Už jen tohle mě naprosto vyčerpávalo. "Co to semnou sakra je? Jsem úplně mimo. To ta krev! Divím se, že mi vůbec ještě nějaká zbyla." po chvilce jsem se dokázala postavit zpět na nohy a ta cihla pro mě začala byla výzvou. Natáhla jsem ruce a pokusila jsem se s cihlou pohnout. Nic. Zatáhla jsem znova:"Noták! Prosím!", řekla jsi si a zabrala jsem ještě víc. Vidina možné svobody se mísila s rostoucí beznadějí, když jsem cítila úpornou bolest v celém těle. Začínala jsem propadat panice, ale najednou mě pohltila zlost. Už jsem tu dál nechtěla být! "Už ne!" škubla jsem. Cihla s křikem dopadla na zem, že jsem stačila jen tak tak uhnout.

OMERTA 6.díl - pokračování

20. června 2014 v 9:04 | Drápek |  Omerta

Vyčerpaně a s beznadějí jsem se posadila do kouta a opřela se o zeď. Chladná stěna tišila bolest v pravé ruce, i když ne moc, v tu chvíli jsem za ní byla vděčná. Svět se točil a já nedokázala cítit nic. NIC jen prázdnotu. Prázdná místnost, prázdný žaludek, prázdná hlava a snad ani to srdce už v hrudi nebylo. Jakoby mě spolu s řetězem poslal na poslední cestu odsouzence. V každé kosti i v každém nervu jsem cítila, že umřu. Neměla jsem sílu jakkoliv zabránit tomu pocitu, aby se rozléval do každé mé žily. Tělo to vzdávalo, nechtěla jsem, ale mé oči se nakonec zavřely....

Jsi psychicky silná/ý?

19. června 2014 v 18:17 | Drápek |  Koutek pro duši
The Secret Life of Walter Mitty by janvavrusa

Nedávno jsem se tak zamyslela nad tím, co vlastně činí člověka psychicky silným. Může to být to, že se dokáže statečně bránit nepříjemným poznámkám druhých, ale i věci, které bychom označili za úplné maličkosti. Např. to, že dokáže uvařit skvělou večeři, dobře pobavit a mnoho dalšího...Protože se o tyhle věci ráda zajímám a už do toho i trochu pronikám, vyzvednu teď pár bodů, které jsou podle mě nejdůležitější základ.

  • Neutápět se v minulosti a ve vlastních chybách, či "chybách". Mentálně silní lidé dokážou vzít zodpovědnost do vlastních rukou a otevřít se novým výzvám. I když je třeba zřejmé, že cesta nebude jednoduchá.
  • Být sám. Tito lidé se nebojí být v tichu, neobávají se zůstat o samotě jen se svou hlavou a využít těchto chvil pozitivně. Dokážou být šťastní i sami.

  • Po neúspěchu se nevzdávají! Naopak, využijí svůj neúspěch k dalšímu zlepšení a růstu. Ochota zkoušet to tak dlouho, dokud se to nepovede, jin není cizí.

  • Mentálně silný člověk neztrácí čas tápáním nad minulostí. Nad tím, co mohl změnit a přáním si, aby události proběhly jinak. Dokáže se z minulosti poučit a chyby neopakovat.

  • Přeje úspěchy i ostatním. Nezávidí a necítí se podražený, pokud ho někdo překoná. Uvědomuje si, že úspěch přichází s úsilím, které je ochotný vynaložit ať to stojí, co to stojí.

  • Nedovolí ostatním, aby je ovládali, ani jim nad sebou nedávají moc. Chápou, že jen oni sami mají kontrolu nad svými emocemi a rozhodují o tom, jak se zachovat.

  • Nevyhýbají se změnám. Přesně naopak. Vítají pozitivní změny a jsou ochotní se přizpůsobit. Vědí, že změny jsou občas nevyhnutelné a jsou přesvědčeni, že se vždy přizpůsobí.

Drápek tvoří...

4. června 2014 v 20:22 | Drápek |  Zápisník
Je to už půl roku, co jsme se ve škole začali učit ve Photoshopu. Teda řeknu vám, z počátku NIC MOC, ale postupem času a přes tisíce klávesových zkratek jsem se dostala až k pozoruhodným dílkům. :) Pár z nich vám předvedu, abyste věděli jak se umím rozohnit u kompjůtrů. :D

SKLÁDÁNÍ VRSTEV

OMERTA 6.díl

4. června 2014 v 19:37 | Drápek |  Omerta

Usměv se změnil ve vyděšený výraz, když jsem si představila, co by semnou udělali, kdyby mě chytli při útěku. Stoupla jsem si do dveří a předstírajíc, že si upravuji tričko jsem zkoumala terén. Nikoho jsem neviděla, ani neslyšela. Opatrně jsem se došourala do kuchyně, protože přesně tam byl můj cíl. Dveře vedoucí pryč! Vzala jsem za kliku...ale bylo zamčeno. "Ne! Zatraceně, ne!" pomyslela jsem si. Celá jsem se klepala. Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. Zamířila jsem rychle zpátky na chodbu a když jsem procházela kolem dveří vedoucích do toho odporného sklepa, něco mě stáhlo dovnitř. Vzpírala jsem se a křičela jsem, ale držel mě pevně. Na posledním páru schodů mě pustil a já se svalila na zem. Uděřila jsem se přitom do hlavy, takže jsem zůstala dezorientovaně ležete na studeném betonu. Marcus mě chytil a postavil na nohy. Přirazil mě ke zdi a pod krk mi přitiskl nůž. Tělem mi projel neskutečný šok, když jsem se trochu vzpamatovala. "Věděl jsem to. Věděl jsem, že budeš chtít zdrhnout, proto jsem ti přichystal malý dáreček. Na oživení tohohle tvého bytečku." zasmál se. Odtáhl mě za zraněnou paži do opačného kouta místnosti a tam mi k noze připoutal řetěz. Bila jsem ho, jak mi to jen síly dovolily, ale bylo pozdě. Klič schoval do kapsy a odcházel. Ihned jsem se zvedla a pokusila jsem se ho ještě na poslední chvíli chytit. Škub! Retěz mě nikam nepustil. "Vrať se!!! Ty parchante!"

Ha! Karma!

3. června 2014 v 18:53 | Drápek |  Koutek pro duši
Už jste o té záhadné věci určitě hodněkrát slyšeli. Karma v Sanskrtu znamená "akci". Výraz je ekvivalent k Newtonovu zákonu akce a reakce. Když myslíme, mluvíme, jednáme, uvádíme do pohybu sílu - energii, která se pak projevuje. Tento zákon příčiny a následku rozhodně není "trestání", je to prostě přírodní fenomén, který existuje nezávisle na tom, zda tomu věříme či ne.

  • Cokoliv vypustíme do vesmíru (myšlenka, slovo, čin), to se dříve či později vrátí. Když chceme štěstí, lásku, mír a přátelství, musíme v první řadě být šťastní, mírumilovní, milující a opravdově přátelští. Vaše štěstí je jen stavem mysli, za který jste zodpovědni vy sami.
  • Cokoliv nás obklopuje, to je spojeno s naším vnitřním stavem. Uvědomte si, co vás obklopuje, protože to vás i utváří. Obklopte se záměrně tím, čím chcete být.
  • My sami se musíme měnit a růst, ne svět okolo nás. Ten ovlivňujeme až druhotně. Jediné, co opravdu můžeme ovlivnit jsme my sami - naše mysl, emoce. Když změníme sami sebe, změní se i naše okolí.
  • Pokud je něco v mém životě špatně, je něco špatně i ve mně. Jsme zrcadlem našeho okolí a naše okolí je zrcadlo nás. To je univerzální pravda. My sami jsme zodpovědní za vše, co se nám v životě děje.
  • Přestože něco vypadá zdánlivě nepropojené, vše ve Vesmíru je propojené a navzájem se ovlivňuje. Krok vyvoválá další krok a tak dále. Vše začíná i končí prvním a posledním, slovy jedním, krokem. Malá změna, krok, může vyvolat sekvenci akcí, která bude zakončena velkou změnou. Nepodceňujte žádné myšlenky, slova, činy, ať už vypadají jakkoliv malé a nevýznamné.
  • Pokud v něco věříte, dříve či později vás život vyzve, abyste svou víru ukázali v praxi a je jen na Vás, jak se toho chopíte.

OMERTA 5.díl

1. června 2014 v 19:17 | Drápek |  Omerta

Malé kousky padaly dolů na beton, občas se mi podařilo oddělit větší kousky, ale pořád to nestačilo. Slzy mi tekly po tvářích až jsem přestávala vidět. Zaplavil mě pocit bezmoci. "Ne! Ne! Ne!" třískala jsem hrotem lžíce do té zatracené malty. Bezmoc zesílila. Opřela jsem se o zeď a pomalu jsem klesla k zemi. Obličej jsem schovala v dlaních a utěšovala jsem se, jak jen to šlo. Pořád jsem nehodlala připustit to, že tu zůstanu dál nebo hůř,... že zemřu. Po pár minutách jsem se uklidnila, hlavu jsem zvedla a opřela ji o zeď. "Nádech a výdech. Dlouze a klidně..." Když jsem otevřela oči zírala jsem na dveře. Bílá barva a jasně stříbrná klika. "To byla teda nešťastná volba...Počkat!" bliklo mi najednou v hlavě. "Jak je možné že vidím? Vždycky tu byla jen úplná tma." řekla jsem si a pak mi svitlo. Zvedla jsem se a můj zrak spočinul na malé skulince vedle té cihly v okně. Povzdechla jsem si a setřela jsem slzy z očí, abych lépe viděla. Rukama jsem se zachytila malého výklenku pod oknem a přitáhla se. Zavřela jsem jedno oko a druhé jsem přitiskla co nejvíce k dírce. Rozpoznala jsem červánky a zapadající slunce na obloze a usoudila, že tu nebudu zatím příliš dlouho. Když mě sem přivlekli bylo sotva ráno. V mém těle se rozhostil pocit naděje a já usoudila, že se musím vyspat. Teď hned, než začnu zase brečet. Schoulila jsem se do klubíčka a prašivou deku jsem přehodila přes sebe. "Jak se asi má Dustin? A co máma? Hledají mě?..."