Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

OMERTA 4.díl

19. května 2014 v 19:59 | Drápek |  Omerta


Když jsem se po čase v temné místnosti rozkoukala, zjistila jsem, že okna přeci jen má. Jsou jen zastavěná velkými kostkami cihel a příliš vysoko u stropu. Snažila jsem se na ně dosáhnout, ale pouhá bříška mích prstů s cihlou nepohla. Zkoušela jsem to znovu a znovu...stále NIC. Zase jsem upadala do zoufalství. Chtělo se mi plakat, ale slzy jsem ven nepustila. "Teď ne! Potřebuju ještě chvíli pořádně vidět." řekla jsem jim. Dokonce se mi podařilo i trochu uklidnit svou mysl. Začala jsem racionálně přemýšlet o tom, co bude teď. Přistoupila jsem k bílým dveřím a přiložila ucho. Uslyšela jsem, jak na sebe ti dva hajzlové křičí:
"Do háje přestaň už Marcusi! Jsi podělanej jak ta malá holka. Chceš snad zamířit do sklepa za ní?"

Srdce mi poskočilo, když se zmínil o sklepě. "To není možné, přeci jsem si žádných schodů nevšimla."..ale pak jsem si vzpomněla. To byla ta chvíle, kdy mě opět udeřili do hlavy, bezvědomí. Poslouchala jsem dál:

"To víš žejo. Aspoň by mi tam s ní bylo líp než s tebou. Vždycky jsem fotrovi říkal, že na to nemám. Vy oba jste mě do toho zatáhli. Já se vo to neprosil!"
"A víš co, ty malá princezno? Fotřík ti chtěl udělat radost, proto ti přenechá i velkolepé finále.*Zahvízdnutí* "



Od dveří se rozlilo ticho. "Proč nereaguje? Co to sakra znamená?". Bylo mi jasné, že tohle není dobré. Postavila jsem se doprostřed místnosti a snažila se najít něco, co by mi pomohlo. Něco co mi dá naději...alespoň malou. Rozhlížela jsem se po místnosti, ale tma mi neumožnila nic vidět. Rozběhla jsem se proto do kouta a snažila se nahmatat, cokoliv by se naskytlo. V tom se zamnou něco pohnulo, vyjekla jsem a přitiskla se ke stěně. Nic se nedělo, a tak jsem své ruce nechala hledat dál. Byl to kus drátu, co mě vylekalo. V tu chvíli jsem zaslechla kroky blížící se ke dveřím. Okamžitě jsem drát smotala a schovala si ho do kapsy. Kousek jsem nechala vykukovat pro případ potřeby. Zvuk cvaknutí zámku a dveře se rozlétly. Do místnosti se vplavilo jemné světlo.

Konečně jsem mohla vidět, že kromě matrace a dvou okének v místnosti nic není. Ihned se jsem začala bát, ať už toho, že není cesty ven, ale i toho hubeného chlápka mlsně si vykračujícího ke mě. Nohy se mi začaly třást, když mě zatlačil do rohu a rukou mě sesadil na matraci. Před očima mi proběhly všemožné hrůzné scény, ale nakonec mi k nohám jen hodil talíř plný rýže s něčím zeleným.
"Andrej by tě nechal chcípnout hlady, ale já jsem docela hodnej." zařehtal se a postrčil talíř špičkou boty. Moje oči zíraly stále jen na něj. Byla jsem tak vystrašená, že by mi knedlík v krku stejně nedovolil nic spolknout.
"Tak co je?" usmál se, "Dej si přece." Chvíli mě pozoroval a pak se přiblížil a chtěl se posadit vedle. Škubla jsem sebou na druhou stranu, proto se zastavil a zpátky se narovnal. Vypadal zmateně:
"Tak já tě tu nechám vychutnat si to o samotě." vcházel do dveří.
"A co lžička?" vyhrkla jsem najednou. Otočil se a hlasitě se zachechtal. Zakroutil přitom hlavou a dveře se za ním už jen zaklaply. Místnost opět potemnila. Oddychla jsem si, že je pryč a ta lžička mě ani netrápila. Nedůvěřovala jsem jim natolik, abych to jídlo s klidem snědla. Rychle jsem vstala, abych se ujistila, že je opravdu pryč. Zrak jsem opatrně namířila do klíčové dírky. Do mé soustředěnosti pronikl ostrý zvuk předmětu, který vklouzl zpod dveří do místnosti. Lekla jsem se a odskočila od dveří. Byla to jen lžička. "Uf! Asi mě fakt chtějí zabít. Černý humor? A teď? Skvělý!"
Posadila jsem se na matraci a hypnotizovala talíř. Snažila jsem se zjistit, nějak, jestli je jídlo opravdu k jídlu. Lžičku jsem mnula v dlaních. Po chvíli přemýšlení jsem vyčerpaně s oddychem zaklonila hlavu. Nad ní se nacházela ta okna, která mi nedají spát. "Lžička!". Jak jsem tu malou kovovou mnula v rukou, napadlo mě, že s ní můžu oškrábat kus malty, kterým je cihla připevněná. Postavila jsem se na špičky a chvílemi odfukovala z obličeje lítající kousky. "Doufám jen, že to okno nebude příliš malé. Bože prosím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joina Joina | Web | 22. května 2014 v 18:06 | Reagovat

Ahoj píšeš taky  velmi pěkný příběh. Velmi se mi líbil začátek jak popisuješ místnustku.Příběh se mi velmi líbil a počkám si na pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama