Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

Květen 2014

Pár slov od člověka s velkým srdcem.

31. května 2014 v 9:08 | Drápek |  Koutek pro duši
Každý z vás už o něm jistě někdy slyšel, nebo alespoň jeho tvář vám bude známá. Člověk, který otevírá srdce každému, kdo si to zaslouží. No mnohdy i těm, kteří ne. Však právě v tom lpí tajemství jeho krásy a nesčetné velikosti. Otec, duševní či fyzický přítel, láska, ale i ten který je nám ukraden, či k smíchu. Jaroslav Dušek, je pro mě inspirací. Dokázal se vymanit ze sevření neskutečného světa a žije v tom skutečném, i když na pomezí promlouvá do obou.

Chci se s vámi teď podělit o pár jeho slov, která mi vždy zahřejí srdce a motivují mě k dalším krokům...




OMERTA 4.díl

19. května 2014 v 19:59 | Drápek |  Omerta


Když jsem se po čase v temné místnosti rozkoukala, zjistila jsem, že okna přeci jen má. Jsou jen zastavěná velkými kostkami cihel a příliš vysoko u stropu. Snažila jsem se na ně dosáhnout, ale pouhá bříška mích prstů s cihlou nepohla. Zkoušela jsem to znovu a znovu...stále NIC. Zase jsem upadala do zoufalství. Chtělo se mi plakat, ale slzy jsem ven nepustila. "Teď ne! Potřebuju ještě chvíli pořádně vidět." řekla jsem jim. Dokonce se mi podařilo i trochu uklidnit svou mysl. Začala jsem racionálně přemýšlet o tom, co bude teď. Přistoupila jsem k bílým dveřím a přiložila ucho. Uslyšela jsem, jak na sebe ti dva hajzlové křičí:
"Do háje přestaň už Marcusi! Jsi podělanej jak ta malá holka. Chceš snad zamířit do sklepa za ní?"

Srdce mi poskočilo, když se zmínil o sklepě. "To není možné, přeci jsem si žádných schodů nevšimla."..ale pak jsem si vzpomněla. To byla ta chvíle, kdy mě opět udeřili do hlavy, bezvědomí. Poslouchala jsem dál:

"To víš žejo. Aspoň by mi tam s ní bylo líp než s tebou. Vždycky jsem fotrovi říkal, že na to nemám. Vy oba jste mě do toho zatáhli. Já se vo to neprosil!"
"A víš co, ty malá princezno? Fotřík ti chtěl udělat radost, proto ti přenechá i velkolepé finále.*Zahvízdnutí* "


Jen tak nadhodem...

19. května 2014 v 18:35 | Drápek |  Zápisník
http://fc05.deviantart.net/fs70/i/2009/351/7/6/Happiness_by_latent_talent.jpg

Ahoj, ahoj!
Omlouvám se, že jsem sem dlouho nezabrouzdala. Důvodů je hned několik.

1. Neskutečně krutopřísně omezující škola...
Zase se budu opakovat. Vím, že je důležitá, ale naprostou VĚTŠINU věcí do života se člověk naučí sám. Pokud tedy chce. :)

2. Pokud mě neotravují úkoly, tak jsem nejradši venku s kámošema.
Tohle je také naprosto důležitá věc. Přítel je totiž někdo, s kým můžete cokoliv.♥

a do třetice všeho dobrého...
3. Navštěva Holandska!
Byla naprosto úžasná. Sice zde platí pořekadlo: "Jiný kraj, jiný mrav.", ale užili jsme si to se spolužáky dosyta. :) Později, až budu mít fotky, se s vámi podělím o zažitky celým článkem.
ještě čtyřka na závěr...

4. Poslech hudby a seriály
Když nemám opravdu žádnou inspiraci na články ani pokračování Omerty, tam sedím a poslouchám dobrou hudbu. Nebo tradičně dokola sleduji nazpaměť poznaný seriál American horror story! Uííí!



OMERTA 3.díl

5. května 2014 v 20:09 | Drápek |  Omerta

Probudila jsem se do temnoty. První co jsem dokázala vnímat byla nesnesitelná bolest hlavy. "Ten hajzl mě omráčil!" došlo mi okamžitě. Cítila jsem, jak se pode mnou hýbe zem a usoudila jsem, že jsem zřejmě v té pitomé dodávce. Chtěla jsem začít panikařit, ale bránil mi šátek pevně omotaný kolem mých úst. Neměla jsem dostatek kyslíku. Chtěla jsem šátek sundat, jenže moje ruce se na povel neobjevily. Byly svázané za zády. "Klid, uklidni se." říkala jsem si a po chvíli jsem začala znovu racionálně myslet. "Musím se dostat ven. A to hned." Zkoušela jsem se ve tmě rozkoukat a spozorovala jsem malou dírku, kterou proudil ostrý paprsek světla. Nahnula jsem se vpravo a snažila jsem se podívat dovnitř. Rozpoznala jsem ucho nějakého chlápka, který se vybavoval s tím druhým. Venku bylo denní světlo.
"Hele přestaň! Nebuď tak nervní nebo tě normálně vodstřelim!"
"Drž hubu Marcusi, tobě se to kecá. Ale v kufru máme živou holku, nedochází ti to?!"
"A to bys byl jako radši, kdyby byla mrtvá?"
Dlouhé ticho. Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Šokem jsem neměla ani slz, které bych vypustila na svobodu. Přestala jsem je poslouchat a soustředila jsem se na uzel, který bránil mým rukám v pohybu. "Zatraceně. Notak! POVOL!" v tu chvíli vůz zastavil. V mé hlavě bylo prázdno do něhož vstoupila prudká bolest. Zaslepilo mě denní světlo, které ke mě vtrhlo z otevírajících se dveří.