Autorka blogu se předem omlouvá za možnou nepřehlednost svých článků, 
jelikož myšlenky proudí rychleji než její prsty.
Děkuji za pochopení.

OMERTA 2.díl

30. dubna 2014 v 21:09 | Drápek |  Omerta



Stěží jsem dokázala doběhnout na okraj města. Nevěřícně jsem si přečetla ceduli, kde stálo - Berlín. "Proboha, jak jsem se sem dostala?" řekla jsem si. Hlava mě bolela tak, že jsem ani nedokázala pořádně myslet. Bylo mi příšerně zle, a tak jsem vlezla na poměrně klidné nádraží a usadila se na lavičku. S neskutečnou úlevou jsem do ní klesla a dokázala se konečně pořádně nadechnout. Celá jsem se klepala, strachem. Před očima se mi to všechno odehrávalo znovu a znovu. Nedalo se to vydržet. "Musím to sepsat." přišlo mi najednou na mysl. Ani jsem nepřemýšlela, proč to vlastně dělat, musela jsem. Zvedla jsem hlavu a zpozorovala jsem koutek s telefonem a telefonním seznamem. Mé tělo se nečekaně zvedlo. Ještě jsem se rozhlédla, jestli mě někdo nepozoruje a popadla jsem telefonní seznam i s propiskou, která se utrhla z provázku. Rychle jsem odkráčela do menší postranní haly, kde téměř nikdo nebyl. V seznamu jsem našla pár stránek, na kterých bylo jen pár jmen a začala jsem psát. Teď tu sedím a sepisuji. Je čas vypovědět to, nejhorší na co nemohu zapomenout.




Vlastně nevím, jak přesně tohle celé začalo. Byl pátek asi 8. 7. března a já se vracela ze školy domů. Courala jsem se, protože ještě téhož rána jsme se s mamkou pohádaly a já byla pořád naštvaná. Nebyla to moje chyba! Nerozumím tomu. Máma se poslední dobou chovala nějak divně. Moc nejedla, nespala...pořád byla myšlenkami jinde a taky, což bylo nejhorší, mě i Dustinovi zakázala chodit ven, když to nebude skutečně nutné. Že prý v Londýně řádí zabijácká chřipka. Jasně! O žádné jsem ale neslyšela, a tak hloupá, abych jí na všechno nalétla, nejsem. Bylo v tom něco víc, jen netuším co. Dorazila jsem před dům a vybírala schránku. Koutkem oka jsem si všimla, že u sousedů stojí obří černá dodávka bez SPZetek. "Že by si sousedi nakonec přilepšili a pořídili si nový fáro? Jenže na co by dva důchodci potřebovali velkou káru? Možná budoucí pohřebák." zasmála jsem se škodolibě. Vešla jsem do domu a pořád mi to auto nějak nesedělo, ale rychle jsem na to zapomněla. Opatrně jsem prošla okolo mámy, provozující gaučink, na schody. Chtěla jsem pozdravit bráchu, ale v pokoji nikdo nebyl. "Divný." ani si nepamatuju, že bych ho viděla ve škole. "Zase se ulevjá. Blbeček." Vklouzla jsem do pokoje a s elegantní tichostí jsem zavřela dveře. Zahodila jsem tašku plnou zla a usadila se do křesla. Po krátké relaxaci jsem se zadívala do velkého zrcadla na skříni. Ta dívka, která na mě zírala vypadala ustaraně. Její dlouhé hnědé vlasy zakrývaly pihatý krk a tváře. Světlou kůži dokázaly vždy rozzářil růžové rty a modré oči. "Přeci jen nejsem tak ošklivá." přiznala jsem si nahlas. "K dokolané spokojenosti by postačilo snad už jen to, kdyby mi povyrostla prsa." uchichtla jsem se.


Bylo už kolem deváté večer a Dustin pořád nedorazil domů. Ne že bych ho nějak moc hlídala, ale je mu jen třináct a každý pátek má fotbalový trénink, po kterém vždycky padne do postele jako mrtvola. Takže si nemyslím, že by potom ještě s radostí něco podnikal. A máma se samozřejmě nestarala, ani v nejmenším. Nejspíš měla zase jednu ze svých jarních depresí. "Bože, proč to musím vždycky schytat já?" vzala jsem telefon a vytočila bráchovo číslo. Telefon byl hluchý. "To snad není možný!" sebrala jsem mikinu a vyrazila ze dveří, po schodech až k mámě. Lomcovala jsem s ní dokud se neprobudila: "Mami! Poslouchej mě. Je pozdě a Dustin pořád není doma. Jdu se po něm podívat." Odešla jsem tak rychle, že jsem ani nepostřehla, jestli mě matka vůbec zaregistrovala. Vždycky mě tím svým přístupem jenom vytočí. Má doma dvě děti a místo toho, aby se díky nám dokázala vytrhnout z depresivního sevření, raději spoléhá na to, že všechno zařídím já. "Ano jistě, Noelle se o vše postará maminko. Jen si jdi lehnout, spi klidně celé dny, ano maminko, uvařím, uklidím. Pfff! To víš že jo." Vymotala jsem se z malých uliček na hlavní silnici a zamířila k fotbalovému stadionu. Zkoušela jsem znova Dustinovi zavolat, ale pořád nic. Cestou jsem se zbavila zuřivého záchvatu a uklidnila svou mysl. Dokonce jsem si, byť na malou chvíli, užívala osvícený večerní Londýn. Dorazila jsem na stadion a že tam nikdo nebyl, mě ani nepřekvapilo. Zaskočila jsem za správcem a zeptala se, jestli náhodou nezahlédl Dustina na tréninku. Ne, nezahlédl. Prý se mu ani trenér nemohl dovolat. To už jsem dostala skutečně strach a rozhodla jsem se dojít pro tetu, která bydlí nedaleko nás. Ta jediná při smyslech mi může pomoci. Vzala jsem to postranními uličkami, abych se vyhla dlouhému čekání na přechodech. Po chvíli mě z mého naštvání a strachu vytrhl zvuk brzd. Otočila jsem se a velká dodávka vmžiku stála vedle mě. Ve spěchu jsem uvnitř uviděla muže, který si náramně pochutnával na pizze. To mě ale vůbec neuklidnilo, a tak jsem přidala do kroku. Dodávka zůstala stát. Zaběhla jsem za roh a oddychla si. "To auto vypadalo, jako to sousedovic. Žádné SPZtky, černá barva..." Naposled jsem se otočila, když v tom jsem do něčeho narazila. Lépe řečeno do někoho. Postřehla jsem muže, který vypadal jako bouchači z filmů "Zpátky do ringu". Než jsem se stačila ve tmě lépe zorientovat, RÁNA! Dál už byla jen ta tma...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 22:30 | Reagovat

Vypadá to napínavě, že Omerta znamená mafie, jsem nevěděla. :-)

2 Anidea Anidea | E-mail | Web | 4. května 2014 v 23:56 | Reagovat

Napínavé! Těším se na další díl. A moc hezký je obraz "taška plná zla".
(chudák depresivní maminka, děti pro nás nemají pochopení... :-)
Jo a to logo Omerta je taky velice povedené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama